A lípy se dívají…

Stíny korun lip u náhonu Labe v Čelákovicích už dlouhá léta tvoří romantické a tajemné podloubí pro milostná dostaveníčka, soukromé rozhovory věřících z nedalekého kostela, i pro rozjařené hry dětí z blízké školy. Řeka, která tudy tekla dávno předtím, než se zde usadili lidé, si i díky tiché kráse lipové aleje lemující její pravý břeh zachovala kouzlo starých časů. Je tu kostel s románskými základy, mlýn, vede tudy původní cesta kolem Labe, jak ji znali naši předkové. Omamná vůně květů na jaře, šumění hustého listí za letního dne, záplava barev vystupujících z mlhy na podzim, i neslyšný šepot dopadajících sněhových vloček v době vánoční - tím vším stará alej láká ty, kdo prochází kolem. A urostlé lípy se pak na ně shora dívají a poslouchají jejich myšlenky - mlčky, ale s pochopením.

Alej tvoří hranici území klidu a míru nejen pro lidi, ale třeba i pro labutě, kachny, potápky a další ptáky, kteří se zde slétávají zejména v zimních měsících. Bydlí tu i rodinka divokých nutrií, které zde už několik let pravidelně vyvádí svá mláďata. Právě tady se na krátký čas protnou jejich cesty s kroky lidí, kteří jim nikdy nezapomenou přinést něco k snědku, když udeří mrazy. Choulí se pak všichni společně v závětří aleje, která jako ochranný větrolam odklání mrazivý vítr vanoucí od hlavního toku, kde už stromů zbylo jen málo. 

A stromy, které jsou jen zdánlivě tak trochu stranou, nikomu neříkají, že bez nich by tohle místo ztratilo svoje kouzlo, že by tu zbyl jen pustý úhor, šedý a prázdný jako životy těch, kteří krásu stromů nedovedou ocenit. Ale i pro ně tu jsou, a čekají na ně – pevné, silné a krásné, dosud v nejlepších letech svého dlouhého a klidného života.